V Srbsku jsme se zastavili na dětském hřišti, přešli lávku přes řeku, minuli jsme vyhlášenou hospodu, kde už děti žadonily o zastávku s tím, že mají hlad. Zastavení se ale nekonalo a šlo se kolem Berounky dál, pak podél skal a následně lesem podél jakéhosi potoka do Hostíma, kde byli k vidění úchvatní koně u nichž jsme potkali pána se psem, se kterým jsme se pouze pozdravili a zjistili jsme, že koně nepatří jemu, alébrž jeho sousedovi. Na Hostímské návsi jsme udělali malou občerstvovací zastávku, přičemž z vrat krásného statku vyšel ten samý pán, kterého jsme potkali u sousedovic koní a dal se s námi do řeči. David se mu pochlubil, jak u něj bývá zvykem, kolik má našetřeno peněz a že si za ně chce koupit fujaru. Po chvilce jsme se octli na dvoře jeho statku, kde se prohánělo asi sedm koťat, stříbrná, černá i mourovatá. Krásná podívaná. Děti se je snažily polapit, ale bez většího úspěchu. Tonda, zmíněný pán, jakožto stavař, mi nadšeně popisoval jeho usedlost a za rok nás pozval, ať se zase stavíme, že už tam bude mít možná vybudované ubytovací prostory. Abych nezapomněl, Tonda nabízí ta koťata dobrým lidem, tak pokud byste měli zájem, víte, kde ho hledat.
Z Hostíma jsme šli proti proudu potoka směr Svatý Jan pod Skalou, tentokrát po silnici a těšili se na jídlo do hospody. Minulý rok, když jsem tam byl na podzimním čundru s kámošem, měli cosi s tofu, což mne nadchlo. Cestou děti mávaly lidem v autech a poměrně dost z nich jim i odpovídalo. Za jednou zatáčkou se pak objevil první domek této příjemné vesnice, kde na nás již čekal obalovaný květák s bramborem v hostinci Obecná škola. Když jsme dojedli a dopili, již se stmívalo, tedy jsme se vydali rozbít tábor do místního oppida s velkým ohništěm uprostřed a poměrně velkým zastřešeným pódiem s dřevěnou podlahou. Rozdělali jsme oheň, pozorujíc jeho tanec a vysoko odletující jiskry vstříc stále temnější obloze plné uhánějících ztěžklých mraků. Přišel nás navštívit jakýsi chlapec se psem, který si nás spletl s jeho kolegy, jenž měli tou dobou ve vesnici nějaké školení. Následně jsme zalehli do spacáků k ohni a pozorovali oblohu, jenže za chvíli se z ní začalo snášet čím dál více dešťových kapek, tak jsme se přesunuli na pódium pod přístřešek. Déšť nabíral na síle a začala se k němu přidávat i pořádná bouřka. Bylo zajímavé pozorovat, jak dlouho oheň vzdoruje přívalům vody, což děti nějakým způsobem ohromilo, možná více než samotné hromy. Po chvíli jsme si všimli, že Johanka zmizela. Když spíme pod širákem, tak jí neuvazuji, jednak aby nás hlídala a taky mi to přijde divné. Ona se dost bojí bouřky, tak jsme si to vysvětlili tak, že se šla někam schovat. Jak děti usnuly, bouřka se vzdalovala a déšť slábl. Někdy po půlnoci jsem zaregistroval, že Johanka přiběhla a po chvilce zase odběhla. K ránu už spala u nás a pomalu osychala.
Po probuzení stále pršelo, s čímž jsem nepočítal, nemaje pláštěnky. David zhodnotil déšť jako extrémní a bylo mu divné, že pršelo bez přestání celou noc, navíc, když noc je tak dlouhá, tak jsme něco pojedli, zbalili si věci a šli ochutnat vodu k místnímu vyhlášenému prameni a na obhlídku skalního kostela, odkud vyhnal Svatý Ivan ďábla za pomoci jakéhosi kříže takovou silou, že po ďáblovi zbyla ve skále pěkně velká díra. Plánovanou cestu po červené do Berouna jsme z důvodu deště a kluzkých lesních cest zrušili a šli si zkrátit čekání na autobus do hostince. Když nás číšník spatřil, ujistil se, že je Johanka naše a podotknul, že jim předchozí den pěkně "zavařila", jak to sám zformuloval. Prý se tam pozdě večer objevila a i když byla hodná, jeden místní se jí snažil vyhnat na ten liják, což se ale nelíbilo jednomu přítomnému účastníkovi školení a tak se do sebe pustili, oba posilněni alkoholem. Podrobnosti o napáchaných škodách ani o vítězi jsem nezjišťoval, přeci jen, on ten hostinskej byl takovej divnej. Každopádně ve Svatém Janu i v Hostímu se nám moc líbilo a i za tak krátkou dobu jsme toho zažili dost a hlavně, děti na to budou ještě dlouho vzpomínat.